Bylo, nebylo...
Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všechny pocity člověka:
dobrá nálada, smutek, vědění... a kromě ostatních různých pocitů i láska.

Jednoho dne se pocity dozvěděly, že se ostrov potopí. Každý si tedy připravil svou loď a odplouval z ostrova.
Jen láska chtěla čekat do poslední chvíle.
Ještě než se ostrov potopil, prosila láska o pomoc.


Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se:
"Bohatství, můžeš mě vzít s sebou?"
"Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo."


Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodi:
"Pýcho, můžeš mě vzít s sebou?"
"Já Tě, lásko, nemůžu vzít..." Odpověděla pýcha, "tady je všechno perfektní. Mohla by si poškodit mou loď!"


Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem:
"Smutku, prosím, vezmi mě s sebou"
"Ach lásko, "řekl smutek, "já jsem tak smutný, že musím zůstat sám."


Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela, že na ni láska volá.


Najednou řekl nějaký hlas:
"Pojď lásko, já Tě vezmu."
Byl to nějaký stařec, kdo promluvil.
Láska byla tak vděčná a šťastná, že se zapomněla zeptat na starcovo jméno. Když přijeli na pevninu, stařec odešel.


Láska si uvědomila, že mu hodně dluží a zeptala se vědění:
"Vědění, můžeš mi říct, kdo mi pomohl?"
"To byl čas," odpovědělo vědění.


"Čas?" zeptala se láska, "proč mi pomohl čas?"
Vědění odpovědělo:
"Protože jen čas ví, jak důležitá je láska v životě."