Po tvém odchodu

postřech

Jistý mladý velmož, který studoval zen u mistra Bankeie, měl zálibu v bojovém umění. Jednou se rozhodl, že vyzkouší mistrův postřeh, a znenadání ho napadl svou holí.
Mistr bez vzrušení odrazil výpad růžencem a pak pravil: “Tvá technika není ještě zralá: mysl se ti hnula první.”

noční déšť

Předtím, než mistr Ranrjo odešel do hor, cestoval po všech koutech země, aniž by činil rozdíly mezi císařským dvorem a venkovem, městem a vesnicí, a aniž by se dokonce vyhýbal obchodům s vínem, či vykřičeným domům.

Když se ho lidé ptali, proč tak činí, odpovídal: “Má Cesta je právě tam, kde se zrovna nacházím. Mezi Cestou a světem neexistuje žádná propast.”

Později odešel Ranrjo do hor, kde si postavil jednoduchou chýši, žil tam prostým životem askety a prohluboval své poznání.

Za nočního deště, který měl ze všeho nejraději, zapaloval kadidlo a bděl až do svítání. Lidé z horských vesnic, kteří ho neznali jménem, mu dal přezdívku “Mnich nočního deště”. Ranrjoa to pobavilo a začal užívat Nočního deště jako pseudonymu.

Jednou se jakýsi návštěvník tázal Ranrjoa, co je prospěšnější: zda zenová meditace, či vzývání jména buddhy Nekonečného světla, jak tomu učí škola Čisté země. Ranrjo mu odpověděl ve verších:

Zenová meditace a vzývání buddhova jména
jsou jako dvě hory
vyšší a nižší možnosti,
podle nichž se dělí svět.
Když dosáhnou cíle, ať šli kudykoli,
všichni uzří měsíc nad vrcholem;
jen škoda těch, kdo pravé víry nemajíce
při výstupu příliš trpí.

brána soucitu

Džimon byla dcera samuraje. Matka jí zemřela, když jí bylo jedenáct let, a otec záhy na to, když jí bylo patnáct. Jakmile dosáhla osmnáctého roku, oholila si hlavu a stala se mniškou.

Překypovala laskavostí a soucitem a činila vše, co bylo v jejích silách, aby pomohla lidem v nouzi. Jedné zimní noci, když zrovna řádila vánice, se u jejích dveří objevili dva malí žebráčci. Vypadali tak promrzle, že ihned svlékla svůj plášť a věnovala jim ho.

Tehdy složila také následující báseň:

Žalostný úděl sirotků
Jak chabou skrýš
před nočním chladem
jim mohou poskytnout
ubohé rukávy.

Za jiné mrazivé noci vnikl do jejího obydlí zloděj a hledal peníze a cennosti. Džimon klidně vstala a řekla mu: “Ty chudáčku! Trmácet se přes hory a doly až sem v tak mrazivé noci! Počkej chvilku, připravím ti něco pro zahřátí!”
Uvařila ovesnou kaši a usadila zloděje k ohni. Zatímco jedl, jala se k němu promlouvat: “Zřekla jsem se světa, a tak nemám nic cenného. Ale můžeš si vzít, co budeš chtít.
Přece jen ale od tebe chci něco na oplátku. Pozorovala jsem tě a zdá se mi, že by sis mohl vydělat na docela slušné živobytí, ať už bys dělal, co bys chtěl. A ty zatím takhle živoříš a děláš hanbu nejen sobě, ale i celé své rodině. Není to ostuda? Přála bych si, aby ses změnil a přestal krást. Vezmi si odsud třeba vše a vyměň to za peníze, abys mohl začít pořádný život. Budeš pak o tolik šťastnější!”
Mladý zloděj byl hluboce dojat. Ze srdce Džimon poděkoval a odešel, aniž si cokoli vzal.