Zamilovaní
Lásku, kterou vnesla mi s něhou,
Štěstí, které jsem dlouho postrádal,
Úsměvy, které jako růže kvetou,
Radost, ten pocit opět nastával.
S překrásným úsměvem a s nádherným sněním,
Řekla sis: „ teď tvůj život v lepší změním “,
Však nečekal ani jeden z nás co se stane,
Vrhlo se to na nás, není to svět jenž klame.
„Co to? Snad jen překrásné snění?
děj, co vše smutné v radost mění,“
já dal ti ty pocity lásky a něhy,
ale část tebe to stále neví.
„Já políbit bych tě chtěla,
nevíš jak těžko se mi brání,“
tak nebraň se,víš, že bys směla,
získat si srdce mé i zázemí.
„Když pohladíš mne po tváři,
cítím jak naskočí mě husí kůže,“
ten překrásný cit to vytváří,
je jako rozkvétající růže.
„Když políbíš mne, mé rty se chvějí,
a toužím tě líbat znova a znova,“
a když políbíme se, tvé rty se i smějí,
chtějí říct, co nevyjádří jen slova.
„Když chytneš mne za ruku, pohltí mou mysl,
že chtěla bych být v tvém náručí,“
už cítíš, že pomalu vše dostává svůj smysl,
a časem ti to pravdu doručí…
„Rozum říká jedno, srdce opak pravý,
nezmizí to všechno? Nepřijde bolest? Mám strach,“
tak věř srdci, rozum ten se znaví,
a vše v co věříš a v co doufáš obrátí jen v prach.
„Tak co mám dělat, toužím tě u sebe mít,
ať na minutu, hodinu, den či na věky,“
ukaž co cítíš, nesmíš o tom jen snít,
a bát se, že jsem nepřítel odvěký.
Až vločka sněhu položí se ti na líčko tvé,
A ucítíš jak pomalu roztává,
Pak celičký svět se na tebe usměje,
A pocítíš, čeho všeho se ti dostává.
Až blesk rozčísne oblohu a hrom otřese zemí,
Tehda měsíc ti napoví, že neztratíš lásku mou,
Vše co bylo, s čím prala ses, se náhle změní,
A hvězdy prozradí, že vše špatné už je za tebou.
Čeká tě jen radost, láska, štěstí, touha,
Už není to jen mezi přáním šmouha,
Teď tvé překrásné a dlouhé snění,
Se neskutečně v realitu mění!