Poznání
Jako sluneční paprsky hladinu rozčeří,
jako hvězdy co na nebi svítí,
měsíc, který všechny je prověří,
však jen jedna štěstí bude míti.
Večernice? Kdež… To už mléčná dráha krásnější jest,
za zdmi, kde zůstává rozum stát, i čest,
kde duše pramení, smrti stojíc tváří v tvář,
já však postřehl v jejich očích zář.
Nebyla smyšlená, nebyla bez duše,
s životem míšená v jásotu netuše?
Ty její oči… tím jejím pohledem,
předčila všechno na světě s nadhledem.
Já propadl pocitu jež zaplnil mé srdce,
obejmout, pohladit něžně chtěly mé ruce…
city se ve vzduchu netrpělivě chvěly,
nemohly udělat to co by jindy směly…
Nejde jim o hvězdy, o měsíc, o slunce či cokoli,
budou čekat až snění po čase povolí,
zmizí či objeví se co tehda si přály,
pak ruku v ruce jít, spolu by se smáli…
Avšak život je krutý a osudem zkroucený,
ale nedovolil by celkové zhroucení!