Poustevník
Hvězdy padají s myšlenkou v zápětí,
měsíc skrývá jejich pravou tvář,
nad mraky již překypuje napětí,
kdy lidé snad spatří svatozář.
Však v hlavě prázdnota,
jak byl by svět rozdrcen,
temná, prokletá samota,
skrz duši peklem pohlcen.
Bez síly, bez smyslu, poustevník,
vleče se snad jako noční stín,
slova své nechává pro pomník,
na rukou spoustu krvavých vin.
Žádá moudro světa o menší žal,
však jako by nože bodaly hloub,
v těle cítí to i ten nejmenší sval,
že ke každé matce není stejný šroub.
Snad touha ze snu se promění,
snad ze srdce nestane se prach,
dneska opravdu milovat je umění,
protože především vyhrává strach.
Však právě láskou poháněň je všechen děj,
vše dobré i špatné co tenhle svět přináší,
to srdce a rozum radí: " hlavně se nezachvěj ",
když všechny naděje ti osud odnáší.