Nespoutaný
Touha má stává se oblohou,
přání jednou z milionu hvězd,
jako vánek, mne spoutat nemohou,
vždy svým nitrem nechám se vést.
Však až najednou květina,
co bude v mé hrudi kvést,
až šíp, co srdce protíná,
a nechá z nebe mě snést.
Až sestoupí anděl,
zamýchá svět můj,
taj, co myšlenkou sváděl,
řekl: " duši mou mi opatruj ".
Tehda ruce mne obejmou,
konečně spatřím tu tajemnou tvář,
pocity, jenž mne zajmou,
a v očích ta třpytivá zář.
Až přitisknou se naše těla,
až na ústech když pujde cítit dech,
zažijí srdce co již dávno měla,
až pak pocítím lásku na svých rtech.