Jeden z mnoha
Trýzní se životem jako bez duše,
smysl jeho bytí byl dávno odebrán,
avšak v srdci i přes všechny rozkoše,
cítí, jak jeho život byl rozebrán.
Zdrcen vědomím, že lidé jsou jiní,
znechucen ohavnostmi světa,
dělá jak za vhodné míní,
a vzpomíná jak dřív láska kvetla.
Dnes není již soumraku, kde měsíc svítí,
není slunce bez vrásek a paprsek bolavý,
touží jen lásku svou u sebe míti,
je jen svět kde lidé svou lidskost prohráli.
Však vždycky vstane a rve se dál,
potají doufá, že najde si jej srdce její,
čeká až přijde čas, ve kterém by se pousmál,
a sledoval jak sen v realitu se mění.
kde jeho rty se touhou chvějí...