Dračí přítel
V den pověstných mraků,
A nelítostných draků,
Kdy na lidi řvali,
A životy brali,
Kdy spálili každou vesnici,
A kdy neměli márnici.
V té době Bouen žil,
Rytíř se srdcem udatným,
Když v té vesnici byl,
Se svým přítelem proradným,
Kudlu do zad vrazit mu chtěl,
Takou šanci přeci měl.
Zachránil ho v poslední chvíli,
Stín velký jako strom,
A jako když z děla střílí,
Se ozval mohutný hrom.
Bouen se otočil,
Třásl se ze strachu,
Oči jen protočil,
Drak : „Neboj se brachu“.
To že mu život zachránil,
Bude až do konce života,
Bouen se uklidnil,
A vydal se do světa.
Jednoho dne,
Když slyšel draky,
„Ten hlas povědomí je“,
co šustl se mezi mraky.
Pohlédl vzhůru,
Viděl souboj draků,
Oloupal ze stromu kůru,
Ještě dostat se do mraků…
V tu ránu spadli oba na zem,
Zlomil si křídlo zpětným nárazem,
Bouen přispěchal příteli na pomoc,
Měl před sebou dlouhou noc.
Po nelítostném boji,
Nad mrtvolou stojí,
Jeho přítel dračí,
Se lítostně mračí.
Nemá rád když zemře jeho druh,
I když ukáže se jeho duch,
Ty ztráty ho očividně mrzí,
Však přestane to brzy.
Bouen vyléčil mu křídlo,
A přichystal mu jídlo,
Ať připraví se na dlouhou cestu,
Daleko…ke dračímu městu.
Zabít vůdce draků chtěl,
Aby svobodu on měl,
On nechtěl vraždit lidi,
I když sou tak „pidi“.
Tedy došly do toho města,
Vůdce byl jeden ze sta,
„Teď nehýbej se, stůj,
tenhle drak je můj “.
Bouen poslechl a nechal ho být,
„nenech ho moc dlouho žít“,
i když neměl ho rád,
začal se o něj bát,
co bude s jeho duší,
kdopak to asi tuší?
Propásl šanci jedinou,
Snad mu tohle prominou,
Na nebe mohl jít,
Jako hvězda mohl žít.
Bouen řekl proto,
Dám ti jméno za to,
„DRAGO, to je to jméno pravé,
tak budu ti říkat dále “.
přátelé navždy zůstanou,
s každým problémem se poperou,
všichni draci svobodní byli,
teda aspoň ti co zbyli.